10. DEN: HLEDÁME RECEPT NA LÉK PROTI BOKOLE

Ráno nás ze spacáků nevytahuje sluníčko, ale čerstvá vůně vánoček a koblih. Po chvíli to vypadá, že na tu vůni a hemžení je zvědavé i to slunko. V noci jsme přemýšleli, co vlastně znamenal ten „komiks“, který nám Kerniti promítali a co vlastně tak mohutně slavili.  Dozvídáme se i několik dalších důležitých informací: 

Kerniti jsou fajn, ale přesídlit sem nemůžeme – je nás příliš mnoho. Musíme letět pryč, ale pomohou nám s doplněním paliva, takže můžeme pokračovat v cestě. S nemocí (u nás známou jako Bokola) se kdysi opravdu setkali – včerejší oslava byla na počest vítězství nad epidemií. Ale už snad jen nejstarší si pamatují, jak ji vyléčili. Tady nám nikdo neporadí.  

Generální štáb celou  noc diskutoval a nemůže se shodnout, co máme dělat dál a kam vlastně máme letět. Co myslíte vy?
Odpověď naší posádky je jednoznačná: Chceme se pokusit získat lék na Bokolu a vrátit se domů na Zem vyléčit ostatní, místo toho, abychom letěli dál na původně plánovanou planetu určenou k teraformaci ! 

Po sbalení a úklidu města Kernitů se posádky postupně vydávají na průzkum okolí, a doufají, že najdou někoho dostatečně starého, kdo jim poradí. Po velice krátké cestě děti potkávají bláznivého Kernitu – poustevníka. Vypadá jinak než ostatní: je veliký, celý šedivý, s dlouhým vousem. Sedí u stezky a něco si pro sebe píská. Aha, jsme mimo město, už zase musíme překládat… Škoda, už jsme si zvykli, že rozumíme. Ale díky tomu máme i záznam pískaného rozhovoru: 

D: Kdo jsi, co tu děláš, nepotřebuješ pomoct? 
K: Jsem starý jak tahle planeta. Nepotřebuji toho k životu mnoho, žiji sám a odloučen. 
D: Když jsi tak starý, nepamatuješ si náhodou i na Bokolu
K: Bokola… to byl nějaký válečník, ne? 
D: To přece byla nemoc… byli jste celí fialoví…
K: Jojo, to byla doba. Taková barevná. Skoro mi bylo líto, že jsme se vyléčili a přebarvili zase na zeleno 😉 
D: To si také určitě pamatuješ, čím jste jsi léčili. Prozraď nám to, prosím.
K: Kdepak vy bledule divné barvy. Ani KurKernit zadarmo nehrabe.  
D: Co za to chceš? 
K: Já nic nepotřebuju… ale možná… čerstvou úrodu z pentlovníku, kapky na moje slzavé oko a trochu koření do polévky by se hodilo. Přineste a pak se můžeme bavit o nějaké radě.  

Vypadá to nadějně. Cestou máme štěstí, a cestou mezi skalami a skalkami narazíme bez větších potíží na pentlovníkový sad (který pustoší brouci), kořenáře s rýmou  i chudáka zapomnětlivého doktora. A protože jsme ochotní pomoci jim, oni nám na oplátku dají, co potřebujeme. 

Cestou na základnu nás dohoní náš zásobovací vůz, a společné putování pokračuje ve výborné náladě.  Po návratu z této dlouhé cesty se v táboře objeví poustevník Kernita. Je netrpělivý: Kde jste byli tak dlouho, co pro mne máte, vy asi nic nechcete…
Každá posádka mu předala vše, co pro něj cestou získala: svazek pentlí, koření a oční kapky. Ale vypadá stále trochu nerudně a píská.  

K: Jsem nespokojen. Tak málo pentlí, to se mi nelíbí… Sami jich máte hodně. Dejte mi je všechny !   

Děti mu tedy daly i svoje pentle, které získaly jako památku na pentlovníkový sad. A poustevník jim za každou pentli dal jedno vajíčko. Děti nechápou proč.  

K: Dobře, tady máte svoje recepty. A protože to byl dobrý obchod, je nutné ho oslavit. U nás slavíme hrou o největšího vejcometače. Pusťte se do toho, těším se na finále, pro které mám připravenou speciální munici.  

To byl souboj!  Vajíčka létala skoro až do kuchyně. Tady na Kernitě jsou nějaká odolná a fungují skoro jako tenisáky.  

I finále stálo za to. Poustevník nám na něj donesl 4 speciální barevná hrbatá vejce, naplněná lehce slizkou hmotou. Až po konci finále jsme zjistili, že se tam ukrývaly i kousky pergamenu. Zatím nevíme co s ním, ale snad zítra bude jasněji… 

Další fotky z tohoto dne pro rodiče najdete na kaminky.zonerama.com