Ráno nás vzbudil řev, při kterém tuhla krev v žilách. I když jsme vyskákali z postelí rychleji než jindy, původce té spouště už jsme nezahlédli (a to jsme byli rádi). Po celém tábořišti však bylo spousta děsivých, obřích, bílých stop. Zdá se, že planeta je obydlená a z toho momentálně nemáme moc radost. Navíc se nad námi začínají stahovat těžké, černé mraky! Zřejmě i na Kernitě prší. Schovali jsme se tedy do provizorního přístřešku a při filmech vzpomínali na všechny blízké na Zemi. Odpoledne se mraky protrhaly a my jsme narazili na podivnou zprávu, v níž nás kdosi varoval před příšerou, která u nás ráno řádila. Zároveň ale nabízel pomoc, pokud si s ním pohrajeme. Asi tu je opravdu více obyvatel, než jsme čekali. Vydali jsme se tedy dle instrukcí zdejšího obyvatele do tajemných zákoutí planety. Cestou jsme narazili hned na několik domorodců (říkáme jim Kerniti). Zdá se, že jsou přátelští a hraví, ale velmi plaší. Proskakovali jsme s nimi černé díry, proletěli se mléčnou dráhou, zahráli si lesní golf a vyzkoušeli další jejich oblíbené hry, ale vždy nám nakonec zase utekli. Bohužel jim také vůbec nerozumíme, vydávají podivné zvuky připomínající pískání. Ty jsme si nahráli a naše specialistka na mezigalaktické dorozumívání pracuje na překladu. Snad nám pak poradí jak se uchránit před méně mírumilovnými zdejšími tvory.