6. DEN – DUŠIČKY (PÁTEK 2. 11. 2022)

O co byl včerejší den chudší na výzdobu, dnešek to dohnal dvojnásobně. Dušičkové balónky, u sloupu stojí nový kamarád strašák, pavouci nám upředli sítě všude možně… Nám se to moc líbí, ale náš hrobník Josef Krumpáč se tváří strašně nešťastně. Říká, že tenhle den nemá rád. Na hřbitově to prý hučí jako v úle, navíc se mu tam usadila divná dušička a strašně kvílí.

Jdeme se na hřbitov podívat. Opravdu tam hořekuje smutná dušička. Pláče pro všechny ztracené dušičky, které už neznají svá jména a nemohou proto najít klid. Prý na starém hřbitově v lese pobývají zlo-duši, kteří by si je jako jediní mohli pamatovat, ale jsou kapku nevrlí.

Slíbíme jí pomoc, protože chceme pomoci našemu Josefovi a protože kvílí opravdu hlasitě. Na starý hřbitov vyrazíme vybavení našimi energetickými koulemi na obranu (KNG). Zlo-duši se s námi opravdu nechtějí moc vybavovat, ale po každém zásahu KNG vydají další křížek se jmény zapomenutých duší. Je to vytrvalý boj, nevzdáváme se, a nakonec dohromady získáme 35 jmen.

Vracíme se zpět do tábora ke smutné dušičce, které jména předáme. Ale ouha. Dušička nám sice děkuje, ale říká, že tohle ještě zdaleka nestačí. Ke ztraceným jménům je ještě třeba najít správné duše a ty jsou rozváté do širého okolí. Na každém takovém místě je střeží dobroduši, s kterými také není lehké pořízení, přestože jsou vlastně hodní. Dozvíme se asi toto:

Dobroduši tito, dlouho už bloudí v mezisvětě našem, s lidskou cháskou už mluviti neumí. Aby poradili vám, musíte se přiblížiti světu jejich. Musíte proto učiniti jedno z těchto zaříkání:

    • Obklíčit ducha a vzývat ho jménem svaté Hušušni
    • Obklíčit ducha tak, abyste k němu byli otočení zády
    • Klečet se sepnutýma rukama (jako při modlitbě) ve čtverci kolem ducha
    • Duch mluví jen s klukama (nebo holkama, nevím)
    • Duch začne mluvit jen s těmi, kteří mu obětují vlajku rodu
    • Duch komunikuje jen s těmi, kteří objímají stromy
    • Duch bude mluvit jen s těmi, kteří drží v obou rukou šišky, stojí v kruhu, a šiškami se dotýkají.

Po stopách jsme všechny dobroduchy bez problému našli. U každého jsme ke jménu na křížku získali i jeho příběh a figurku. Snad nejtěžší ze všeho bylo vzdát se našich oddílových vlajek. Ale nebylo vyhnutí.
Dušičky jsme donesli zpět na kamenorocký hřbitov a na oběd a do místního obchůdku jdeme s dobrým pocitem, že Josef bude mít klidnější den. Dobrý pocit nás hřál i celé odpoledne, kdy jsme hráli naše oblíbené hry v lese a na nejbližší louce.

Na večerním nástupu si ale Josef stěžoval, že je to snad ještě horší než ráno. Místo jedné dušičky jich tam má 36, hučí a kvílejí a sdělují si nejnovější zážitky za posledních 200 let. Doufal, že se západem slunce odletí, ale jsou tam pořád. Když to jdeme na hřbitov znovu prověřit, dozvíme se, že v Kamenoroku není možné duše vypustit právě kvůli našemu zvláštnímu času, a že je třeba je v hodině duchů odnést až za hranice města.

Nejprve si tedy zazpíváme pro odvahu u táboráku, a po 10. hodině večer vyráží do lesa první sruby s nejmladšími dětmi v doprovodu odvážného vedoucího, a pak už postupně všechny děti po dvojicích. Když dojdou k oltáři na konci lesa, vypustí dušičku ze sklenice a za odměnu všichni dostávají svítící lampiony, s kterým se vrací do tábora.

A pak už jen něco malého k zakousnutí, vyměnit si nejlepší zážitky a honem do spacáků.
Dobrou dušičkovou noc 😊