Zápis v kronice z doby před podzimním posvícením dokládá, že šetrnost je dobrá věc, ale přespřílišné škudlení se někdy docela prodraží.
Na podvečerní procházce se starostka Všeslava vychloubá Dobromysle, jaké pěkné nové ohniště dala postavit a jak levně vše pořídila. A že slavnost s jeho otevřením bude už dneska.
Polyxeny se vyptává, zda vše potřebné k slavnostnímu otevření zařídila a jestli jí napsala oslavný proslov, který přednese obyvatelstvu.
Už si chce oddychnout, že vše je připraveno, když se k nim vřítí rozlícená krčmářka se šenkýřkou.
“Žádná slavnost nebude, všechno špatně, všechno zrušte ”
Rozčileně pobíhají a na ohniště ukazují. Ale není jim slova rozumět, tak starostka jen rameny krčí.
Všeslava začíná zlobně brblat: “Jak to myslíte? To je moje slavnost a já si jí ničit nenechám! Zavolejte notářku, ať to vyřeší.”
Dobromysle se po krátké chvíli podaří k podstatě trablů dobrat. Tvořimíla vysvětluje, že dřevo, co starostka objednala, bylo tak levné, protože je tuze dlouhé a na ohniště se nevejde.
Všichni se dohadují, ale na žádné řešení pořád nepřišli. Až si Dobromysla vzpomněla, že zahlédla v městečku Ninoslavu a ta by mohla u hájovny mít nějaké dřevo už připravené.
Rychle sepisují a pročítají kupní smlouvu. Polyxena našeptává, že to je moc drahé, ale jen tím nazlobí Elvíru, která má starost, jak rychle stihne navařit a napéct.
Tvořimíla běží jako vítr se smlouvou za Ninoslavou a zase zpět. Všeslava ji potvrzuje a všem spadne kámen ze srdce.
I Elvíra s Polyxenou se usmíří, když vidí první vůz se dřevem přijíždět.
Ještě poslední kontrola od Dobromysly, že je vše v pořádku, aby Ninoslava nebyla škodná.
Zbývá jen založit smlouvu do spisů.
A jdeme slavit, rožnit berana a nic nám tu slavnost nemůže pokazit!