Po včerejším pestrém dni se ráno vracíme k programu po oddílech. Někde se hraje oblíbená sfinga, jinde si posádky vybírají další hry, na které během velkých etap nezbývá čas. Počasí nám zatím přeje a v lese je příjemně. Nic nenasvědčuje tomu, jak dramatický dnešek nakonec bude.
Odpoledne se scházíme u Yggdrasilu. Máme kameny tří světů, ale strom stále neprojevuje téměř žádné známky uzdravení. Potřebujeme pokračovat – jenže vůbec netušíme, kde hledat dál.
Tentokrát by nám mohla pomoci Hel, vládkyně říše mrtvých. Přiznává, že dobře ví, kde se ukrývá síla jejího světa. Kámen Helheimu však není celý. Je rozdělený na pět menších částí, které se nacházejí na barevných obojcích psa hlídajícího bránu do Helheimu.
Kameny pomáhají držet nebezpečného strážce na uzdě. Hel se jich sama nemůže dotknout a ani nám nesmí poradit, jak psa uklidnit a obojky mu sundat. Dobrovolně nás k němu navíc rozhodně nepustí. Protože nejsme mrtví.
Nezbývá než Hel poslat zpátky do jejího světa a tvářit se, že jsme její vysvětlení přijali. Jakmile zmizí, začínáme připravovat tajnou výpravu.
Do Helheimu se vydáme bez jejího svolení.
Vstup do říše mrtvých se nachází za duhovým mostem. Hlídá ho Hel se svými pomocníky a každého živého člověka by okamžitě poznali. Posádky si proto mezi sebou půjčují mikiny, pláště, čepice, šátky, brýle a všechno další, co dokáže změnit jejich podobu.
Za chvíli před námi stojí velmi podivná skupina údajných obyvatel podsvětí. Někomu není přes kapuci téměř vidět do obličeje, jiný má na sobě několik vrstev oblečení a další se snaží zmást stráže zvláštní chůzí. Použít navíc můžeme jen věci, které měli ostatní členové oddílu skutečně na sobě. Žádná předem připravená maska nás tedy nezachrání.
Kolem Hel a jejích pomocníků procházíme jeden po druhém. Pokud strážce někoho pozná a osloví ho jménem, musí se odhalený Viking vrátit a zkusit to znovu. Někteří proto procházejí otočení zády, jiní se krčí pod plášti a ti nejodvážnější se kolem stráží téměř plazí.
Hel si každého podezřele prohlíží, ale převleky postupně slaví úspěch. Jakmile projde poslední člen posádky, můžeme se vydat hlouběji do Helheimu.
Les kolem nás postupně tmavne a mezi stromy se objevují zbloudilé duše. Některé mlčky stojí v cestě, jiné se přibližují a snaží se nás vyprovokovat. Jakmile některou spatříme, musíme se pohybovat úplně tiše. Každé promluvení nebo hlasitá reakce znamená ztrátu jedné z našich vlastních duší.
To se snadno řekne, ale mnohem hůř plní. Zvlášť když se mezi stromy náhle objeví bílý přízrak nebo se mrtvolka začne nenápadně přibližovat právě k tomu, kdo má největší chuť něco vykřiknout.
Své duše přitom nutně potřebujeme. Na každém z pěti stanovišť musíme jednu odevzdat. Teprve potom nás místní mrtvolka nechá splnit připravenou zkoušku a vydá nám radu, jak si poradit s hlídacím psem.
Úkoly prověřují všech pět smyslů.
Při zkoušce zraku se děti sklánějí nad obrázky rozloženými přímo na lesní půdě a hledají rozdíly mezi téměř stejnými výjevy. Některé změny jsou vidět okamžitě, jiné se schovávají tak důkladně, že je člověk přehlédne, i když se na ně dívá několik minut.
Jinde přicházejí na řadu zavázané oči a kufr plný nejrůznějších předmětů, které je potřeba poznat pouze hmatem. Sluch prověřují malé schránky se surovinami – podle chrastění musíme najít ty, které patří k sobě.
Na čichovém stanovišti se nad pytlíčky s kořením postupně sklání celý oddíl. Zpočátku se zdá, že skořici, pepř nebo další známé vůně přece pozná každý. Po několika pytlíčcích se ale všechno začíná míchat a některé nosy už si nejsou jisté vůbec ničím.
Poslední zkouška patří chuti. Jedno dítě ochutnává připravený vzorek a popisuje ostatním, co právě jí nebo pije. Nesmí však vyslovit název hledané suroviny ani použít část stejného slova. Někdy tak vznikne naprosto jasná nápověda, jindy spoluhráči jen bezradně sledují nejrůznější grimasy a čekají na zázrak.
Po každé splněné zkoušce dostáváme od mrtvolky jednu radu. Ne všechny ale znějí stejně důvěryhodně. Máme psovi hlasitě poručit, aby spal? Rozběhat ho do únavy? Zazpívat mu? Nebo před ním raději předstírat, že jsme mrtví?
Než dojdeme k pekelné bráně, musíme si z pěti rad vybrat jedinou.
Nakonec se Vikingové rozkládají kolem brány na zem, zavírají oči a ani se nepohnou. Pes hlídá živé – a pokud před sebou žádné živé nevidí, možná ztratí důvod zůstávat vzhůru.
Strážce mezi nehybnými těly chvíli přechází a kontroluje, zda se někdo nepohne. Vydržet bez jediného zavrtění není vůbec snadné. Potom ale pes konečně zívne, lehne si a usne.
Teď!
Každá posádka mu opatrně sundává obojek ve své barvě. V každém se ukrývá jedna část kamene Helheimu. Rychle opouštíme bránu Helheimu a vyrážíme zpátky do tábora.
Máme sílu čtvrtého světa – i když je tentokrát rozdělená do pěti kamenů!
Výprava je mnohem náročnější, než jsme očekávali. Převleky, plížení kolem stráží, dlouhá cesta lesem, hlídání vlastních duší a pět smyslových zkoušek nám zabírají více času, než jsme plánovali. Do tábora se vracíme se zpožděním, unavení a pořádně hladoví.
O to lépe chutná večeře. Čekají na nás buchtičky se šodó, které po dlouhém putování Helheimem mizí z talířů neuvěřitelnou rychlostí.
Večer se scházíme na nástupu a chceme si v klidu shrnout dnešní výpravu. Vtom kolem nás proběhne pes.
Pes z Helheimu. Co ten tady dělá?
Odpověď přichází vzápětí. Do tábora přibíhá rozzuřená Hel a rozhodně nevypadá, že by nám chtěla poděkovat za návštěvu svého světa. Kameny na obojcích pomáhaly psa držet na uzdě – a my jsme mu je všechny sundali. Dostáváme pořádně vynadáno za tajnou výpravu i za následky našeho nápadu.
Hel však nemá čas zlobit se dlouho. Pes mezitím mizí mezi sruby, takže se za ním okamžitě rozbíhá. Ještě chvíli ji slyšíme, jak ho někde v táboře nahání.
Pro klidnější zakončení dne máme připravené promítání v jídelně. Po výpravě do říše mrtvých je příjemné sednout si do sucha a chvíli jen sledovat film Jak vycvičit draka.
Klid ale netrvá dlouho.
Přibližně v půl desáté se nad táborem rozpoutá veliká bouřka. Déšť prudce bubnuje do střechy, oblohu protínají blesky a promítání musí skončit dřív, než jsme plánovali. Bouřka nás vyhání z jídelny rovnou do srubů a spacáků.
Dnešní návštěva Helheimu měla být tajná. Místo toho jsme vypustili jeho hlídacího psa přímo do našeho světa a ještě si vysloužili hněv jeho vládkyně.
Čtyři světy máme za sebou. Pět nás ještě čeká.
Snad se zítra nebudeme muset nejdřív přesvědčit, jestli pes z Helheimu opravdu opustil tábor…
