Na ranní audienci byli královnou pasováni na rytíře nejúspěšnější účastníci rytířského turnaje.
Královna pak měla zvláštní vizi: Viděla pana Temného, kterému jeho poskoci přinesli naši přísahu věrnosti. Když se mu ji pokoušeli přečíst, začal se strašně kroutit, chytal se za uši a snažil se tomu malebnému rytmickému zvuku naší přísahy uniknout. Královna z toho usoudila, že cokoliv krásné je mu bytostně nepříjemné a snaží se za každou cenu uniknout z dosahu poezie či hudby. To by mohla být naše výhoda.
Musíme být připraveni na další setkání. Oddíly proto dostaly nelehký úkol: vytvořit oslavnou ódu na naše Dračí království o sedmi slokách. Každý oddíl to pojal trochu jinak. Nejdelší báseň měla 174 slov (927 písmenek), a slova jako „nejkulaťoulinkatější“ patřila ke standardu ;).
Abychom měli pořádnou zásobu poezie, usoudili jsme, že je nutné se vzájemně tyto ódy naučit. Každý oddíl si vylosoval ódu někoho jiného. A pomocí tiché lesní pošty jsme přenášeli jednotlivé verše přes 14 členů našich oddílů až k zapisovateli.
Bylo to náročné na paměť i na nohy. Naběhali jsme spoustu lesních kilometrů. A to nás čekala ještě večerní pošta a tradiční zpívání Elišky pro ty, co dostali dopisy z domova.
Královna večer viděla ještě další důležitou věc: vybavilo se jí sídlo pana Temného. Teď víme jak na něj, máme ochranné obleky a umíme i naši táborovou píseň. Snad tam najdeme našeho draka. Snad bude v pořádku.
