Ráno jsme se probudili zpět v přítomnosti. Na Orlíku se zdálo být vše v pořádku. Artefakt byl na svém místě a Historix pořád uvnitř. V klidu jsme se tedy nasnídali a pořádně si prohlédli hrad i jeho okolí, které jsme mohli pozorovat z vysoké hradní věže. Zabalili jsme si věci, rozloučili se s panem kastelánem a poklidnou chůzí jsme se vydali zpět do tábora. Nikam jsme nespěchali, cestou jsme pouze přemýšleli, co uděláme s artefaktem. Krátce před cílem jsme se ještě zastavili na oběd, pak jsme se již vydali přímo směr tábor. Šli jsme všichni společně.
Na začátku tábora nás však čekalo nemilé překvapení. Zvláštní chůzí se zde procházela čtyři divná stvoření. Byli celí černí, neměli oči, měli pouze obrovskou papulu plnou zubů. Zastavili jsme se. Jeden náš odvážný člen se vydal z blízka prozkoumat situaci. Tvorové ho ovšem obklíčili, sklonili se nad ním a my už pak slyšeli jen divné zvuky. Pak utekli. Cestou jen na chvilku zastavili u stroje času. Nezkoumali jsme, co tam dělají, protože jsme měli starost o Toma, který ležel na zemi a nehýbal se. Vyběhli jsme za ním.
Zdál se být při vědomí, ale vypadal jako stařec. Jako by najednou zestárl minimálně o padesát let. Co to má znamenat? Od stroje času se ozval zvuk sirény. Šli jsme k němu. Svítil na něm varovný nápis! Ovzduší je znečištěné, zřejmě zde bude brzy nedýchatelno. Stroji také dochází palivo. Jakmile mu dojde, nebudeme zde moct dýchat vůbec. Jak se tohle mohlo stát? A co teď budeme dělat?
Času máme málo, proto se nám hodí každá informace. Ti zubatí tvorové byli Timetickeři, degenerovaná slepá stvoření. Rozbili nám stroj času, vysosali z něj skoro všechno palivo a vzali nám náš drahocenný čas. Čas, kterým se živí, dokážou uchovávat v kapalné podobě. Musíme ho získat zpět, jinak náš stroj času už nikdy nebude fungovat.
Dýchatelného vzduchu ovšem ubývá, proto jsme si museli nejdřív postavit vzduchové bubliny, ve kterých budeme moci přečkat. Pak se vydáváme v dýchacích rouškách směrem, kterým zubatí Timetickeři odešli. Ven ze vzduchových bublin jsme vycházeli po dvou. Bylo nutné mít zakrytá ústa a nos, abychom nedýchali škodlivý vzduch. Výhodou je, že Timetickeři nevidí. Sice slyší, ale když budeme chodit dostatečně potichu, podaří se nám kolem nich proklouznout.
Náš čas byl ukrytý v jejich skrýši ve formě tekutin zlaté, stříbrné a bronzové barvy. Stejné barvy byly i na našem stroji času. Dost rychle nám došlo, že každá z barev má jinou hodnotu – dny, měsíce a roky. Musíme tedy sbírat nejdříve roky, ať času získáme co nejvíc. Chodili jsme dlouho, nakonec se nám všechen čas povedlo přenést zpět do našeho vlastnictví.
Opravili jsme stroj času, a tím získali kromě čistého vzduchu i pár chvil na rozmyšlenou, co budeme dělat dál. Nasbíraný čas nám také umožnil zpět omladit našeho zestárlého člena.
Shodli jsme se na tom, že zavření Historixe v minulosti zřejmě změnilo i minulost a přítomnost. Bylo to ještě horší než předtím. Budeme se tedy muset vydat zpět do roku 1607, Historixe vypustit a pak ho nějakým způsobem najít a chytit v přítomnosti. Tak změníme jen budoucnost a minulost zůstane stejná. Radovali jsme se předčasně, ještě to bude složité.
Nastavili jsme tedy stroj času znovu na 28. 9. 1607. Zítra musíme svou chybu napravit.
A protože nikdy neklesáme na mysli, v době kdy se naši druhové plížili kolem příšerek, zbytek týmu je duševně podporoval skládáním veršovánek:
Zelení Vltavíni:
Je to tady velmi zvláštní,
v úkrytu jsme zavření.
Už jsme tady pár dní
a je to tu k zbláznění.
Tomášovi přibylo pár roků,
vypadá jako by se narodil v pravěku.
Jsou tu monstra, co nevidí nás,
z nich po zádech nám běhá mráz.
Mají dlouhé zuby,
koukají jim z huby.
Pro čas tu teď běháme,
jinou možnost nemáme.
Jak dlouho tu strávíme,
to opravdu nevíme.
Je tu nuda příšerná,
rouška je fakt mizerná.
Pro Toma se nedáme
a čas pro něj získáme.
My ty monstra porazíme,
NIČEHO SE NEBOJÍME!
Fialoví Ametisti:
Ráno se my probudíme,
z Orlíku hned odcházíme.
Cestou lesem, polem jdem,
do srubu si lehnout chcem.
V táboře nás překvapí
černý monstrum zubatý.
Roušky ty nás ochrání
a bublina ubrání.
Tekutý čas nosíme,
to protože musíme.
Otevírají na nás své tlamy,
my na to však nejsme sami.
Fialoví maj vždy tvá záda,
nikdy od nich nepřijde žádná zrada.
Modří Safíři:
Na Orlíku jsme přenocovali
a dlouhou cestu zdolali.
Artefakt jsme získali,
Historixe lapili.
Dorazili jsme z výletu,
voláme, sláva, už jsme tu.
Najednou nic z nenadání,
čekalo nás překvapení
– děs, hrůza a utrpení.
Přepadly nás příšery,
Tomáška nám sebraly,
jeho mládí zkrátili.
Vysály nám časostroj,
a tak začal velký boj.
Bublinu jsme sestrojili
a náš tým jsme připravili.
V bublině tu sedíme,
na své bratry hledíme.
Doufáme, že čas zpátky získáme,
nedočkavě čekáme.
Čekání je vážně nuda,
už nás z toho bolí huba.
Asi se tu zabijem,
nebo Sašu ubijem.
Boj jsme již skončili,
nový začátek započali.
Brambora je Rip,
mohlo by být líp.
Tak zas někdy na viděnou,
Safíři tu zůstanou.
Červení Rubíni:
Když jsme přišli zpět do tábora,
čekala tam na nás hrůzostrašná příšera.
Náš statečný Tom,
statečný jak hrom,
se na ně vrhl,
všechny je strhl,
ale příšera se nedala
a Tomáška vysála.
V tu chvíli Tom ztratil svůj čas
a příšera mu dala šedý vlas.
Jak tak moc zestárl,
hrozně moc zeslábl.
Stroj času začal hučet,
a my všichni začali skučet.
Prý je tu špatné ovzduší,
bohužel nikdo o tom nic netuší.
Ve vzduchu je jedovatý plyn.
A není to žádný šprým!
Musíme do vzduchové bubliny,
ale to nemůžem udělat bez síly.
První se najíme
a pak básničku splodíme.
Doufáme, že bude vše v pohodě
a nedojde k žádné nehodě.
Žlutí Jantaři:
Příšeráci, pijaváci,
nemají snad žádnou práci,
když nás chtějí zabíjet
a stříbrnou vodu nám vypíjet.
Síla stroje skomírá,
bez masky se tu umírá.
Ubírají život lidem,
zabít nás je jejich cílem.
Zastaví je jenom čas
a kyslík se nám vrátí zas.
Ve vzduchové bublině teď jsme
a na nervy si lezeme.
Vysáli nám přítele,
úmrlčí postel pro něj se stele.
Snažíme se ho zachránit
a léta mu tak navrátit.
Do stroje energii navrátíme,
osud náš tím převrátíme.
