Stalo se to, čeho jsme se obávali. Probudili jsme se jako váleční zajatci. Ozbrojení vojáci nás vyhnali na rozcvičku a hned po ránu nám dali do těla. Byli jsme zavření ve válečném zajateckém táboře a nevěděli moc co dělat. I přesto se nám dopoledne podařilo tajně shlédnout přednášku dopravní policie a psovodů, kteří s sebou měli i své psí svěřence. Ode všech jsme viděli zajímavé ukázky a dozvěděli jsme se plno zajímavých věcí.
Zrovna nás dozorci opět podrobovali drsnému výcviku, když najednou přiběhl zajatec, který se dnes pokusil uprchnout. Honili ho dva vojáci, on křičel něco o Historixovi. Prý ho viděl, jak si staví nové zbraně a stroje na ovládnutí světa. Od nás žádal pomoc s jejich ničením. Ozbrojenci ho ovšem slyšeli, bez milosti zastřelili a odnesli na hromadné pohřebiště. Mrtvý zajatec upoutal pozornost většiny vojáků a my měli chvíli na probrání toho, čeho jsme právě byli svědky. Naštěstí jsme v táboře nebyli jediní zajatci. Skupina, která zde je již delší dobu, prý otročila v továrně s muničním skladem, který je nedaleko. Mohli bychom na zničení Historixových zbraní použít nějakou munici odsud.
Opatrně jsme se vyplížili sklad hledat. Velkou pomocí byl spřátelený psovod, který s námi ještě zůstal, a jeho pejsek, který nám pomohl vystopovat, kde se sklad munice ukrývá. Cestou jsme museli dávat velký pozor na podminovaná pole a nášlapné miny. Sklad jsme našli a ihned jsme začali sbírat a shromažďovat zbraně různých druhů a účinností. Museli jsme být velice opatrní, všude kolem se pohybovali ozbrojenci a snažili se nás chytit.
Když se nám podařilo nasbírat dostatek zbraní, vydali jsme se hledat Historixovy nové hrozby. Cestou jsme narazili na tank, dělo, stíhačku, loď a bunkr. Stálo nás to mnoho úsilí, naše zbraně byly mnohem méně účinné než ty, na které jsme narazili. Nasbírali jsme jich však hodně, proto se nám nakonec podařilo vše zlikvidovat. Po výbuchu poslední zbraně jsme si na ní všimli čísla 7.
Zdá se, že dnešní pátrání bylo úspěšné.
Vrhli jsme se tedy na čtení dalšího úryvku z kroniky:
Tajemství Soluňských věrozvěstů
Je polovina 9. století… Kníže Rostislav píše byzantskému císaři:
“Lidé naši od pohanství odstoupili a křesťanský zákon zachovávají, nemáme však učitele takového, který by nám našim jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, aby i jiné země, toto vidouce následovaly nás.
I pošli nám, pane, biskupa i učitele takového. Neboť od vás na všechny strany vždy dobrý zákon vychází.”
Je 14. června roku 863, pár týdnů po příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Tito dva slovanští věrozvěsti ve staroslověnštině začínají sloužit křesťanské bohoslužby. Aby jim lidé konečně rozumněli ! K tomuto jazyku vymysleli také písmo nazývané hlaholice.
Když se na jaře tohoto roku Cyril s Metodějem ukázali, měli s sebou jen pár listin. Tyto listiny se začínají postupně dostávat do rukou jejich přívržencům, kteří se z nich toto písmo začínají učit. I naši bratři byli mezi přívrženci těchto moudrých učitelů. Zachovali nám záznam zajímavého rozhovoru:
“Ten nový jazyk a nové písmo vypadá zajímavě, myslím, že nás díky tomu čeká lepší budoucnost.” doufal náš řádový bratr.
Bratr bratra mu přitakal: “Ano, ano… Vypadá to skvěle. Staroslověnštinu již ovládám, s hlaholicí ovšem ještě trochu bojuji.”
“Já jsem zde nový, jazyk už také začínám ovládat a postupně se dostávám i k písmu”, říkal bratr, který zkoumal postupně Cyrilovy listiny. U druhé v pořadí se ale zarazil, znovu se na ní zahleděl a udiveně se zeptal: “Tohle nevypadá jako by to sem patřilo, na tomto pergamenu je jen jedno číslo… Co to znamená Cyrile?”
“To nic, to nic! Asi omyl.“ řekl Cyril, listinu uschoval k sobě a rychle odešel.
Nikomu z bratrů tenkrát neobjasnil, o co se jednalo…
Zítra se tedy vydáme za Cyrilem a Metodějem. Jaké to asi bude?
