Probudil nás zástup mnichů, kteří se časně z rána procházeli táborem a zpívali liturgické písně. Cyril s Metodějem mezi nimi však nebyli. Opět jsme se dopolední pátrání rozhodli prokládat trénováním našich členů. Musíme být připraveni na nástrahy, které nás čekají.
Jeden z našich zvědů objevil kostel. Rozhodli jsme se k němu vydat. Tam by možná slovanští věrozvěsti být mohli. Měli jsme pravdu, před kostelem postávali dva lidé. Byli to oni, již z dálky na nás volali, zda se jdeme zúčastnit bohoslužby. Vypadali nešťastně, jelikož jim zatím nikdo nepřišel a nemají komu kázat. Potřebují sehnat někoho, kdo by se k nim přidal, naučil se nové písmo a pomáhal jim ve staroslověnštině šířit křesťanství prostému lidu. Řekli jsme, že ne, a vysvětlili jim naši situaci – hledáme čísla a myslíme, že by nám mohli pomoci. Oba bratři byli toho názoru, že nemají důvod nám jen tak pomáhat. Nakonec ale svolili k výměně čísel za protislužbu. Slíbili nám onen pergamen, o kterém jsme se dozvěděli včera v kronice, výměnou za to, že jim seženeme prvních pět lidí, kteří navštíví jejich večerní bohoslužbu. Souhlasili jsme a bratři nám věnovali svitky, které obsahovaly klíč k našemu úkolu. Byl to návod na překlad z hlaholice. Postupně jsme luštili hádanky, které nás vodily k dalším svitkům. Tyto svitky obsahovaly texty napsané v hlaholici. Obsahovaly základní informace o novém jazyce a písmu a jejich účelem bylo nalákat lidi, aby dostali chuť dozvědět se něco navíc a kostel navštívit. Našim úkolem bylo texty přeložit a vyvěsit na místo k tomu určené. Jakmile každý oddíl vyvěsil čtyři texty, musel přesvědčit alespoň jednoho člověka k jejich přečtení a následné návštěvě zmíněné bohoslužby.
Všem se nám to povedlo a Cyril s Metodějem splnili své slovo. Dostali jsme pergamen. Z jedné strany na něm je číslo devět, ze strany druhé nějaký kulatý znak. Zatím si nejsme jistí, co přesně to je.
Určitě jsme ale získali to, pro co jsme se vypravili. Mohli jsme si tedy přečíst další úryvek z kroniky:
Záhadná pravěká skalní malba
Naši bratři našli zajímavou skalní malbu, která se sice nezachovala, ale zůstal nám podrobný popis toho, co na ní bylo jednoduchým pravěkým způsobem namalováno.
Stáří malby bratři odhadli na 35 tisíc let před naším letopočtem, tzn. někdy v době, kdy dorazil první člověk na území Česka, konkrétně na Moravu. Nepředstavujte si to ale jako letní výlet o prázdninách. Byla pěkná zima. V centru jeskyně byl namalovaný klátící se homo sapiens sapiens – člověk dnešního typu, který se vyvinul před 40 tisíci lety. Pod převisem je namalovaný mamut běžící přes sněhové pole. A náš malý človíček se hned vedle třese zimou – je v době ledové, a zoufale se snaží ulovit cokoliv k jídlu. Namalovaných je tam i několik dalších pralidí. Je to logické, protože lidé už tenkrát nežijí sami, ale v tlupách. Jinak by totiž nepřežili.
Skupinka právě pojídá mamuta. To se jim ale poštěstí jen výjimečně. Zbytek doby se živí třeba jen kořínky.
Nejzajímavější částí je dvojice pralidí, která si hází kostí, na které jsou vidět pravidelné zářezy. Podle posledních archeologických výzkumů bylo zjištěno, že už v tomto období, ačkoliv náš človíček ještě neuměl mluvit ani počítat, měla určitá čísla až magickou moc…
Asi bychom malbu nezkoumali, ale zaujala nás, protože v rohu byl namalován neumělý znak,
který připomínal podpis Historixe.
Další výprava tedy bude do pravěku. Jak asi lidé tenkrát vypadali? A potkáme třeba i mamuty? Nebo nějaká jiná zvířata?
